Pevná vůle a hubnutí

Velmi mnoho lidí, kteří chtějí zhubnout se stěžují na nedostatek vůle. Často zaznívají výroky jako

  • já tím koláčkům prostě nedokážu odolat
  • kofolu prostě musím mít
  • nevydržel jsem a snědl i to, co jsem neměl
  • vždy podlehnu pokušení
  • mám chuť na sladké – tak co mám dělat

Začněme tím, že touha po dobrých věcech je zcela přirozená. Člověk – stejně i zvíře – přesně ví, co mu chutná a pak to bude vyhledávat.

Včera mi známá hovořila o tom, že pěstují želvy. A že s nimi mají problémy, protože ctěným želvám se Nerac jíst jen tak ledajakou potravu. Vybírají si jen ty nejlepší kousky a pokud nejsou spokojeny, urazí se (!) A jdou trucovat. Podobné chování zaznamenává nejeden chovatel psů, koček a i můj papoušek odmítal ptačí zob. Věděl, že se mu nevyplatí cpát do volete zrno, když Veselý za chvíli prikvitne s klobásou, koláčkům, nebo řízkem. Přesně to mu chutnalo víc … (I mně, tehdy jsem byl ještě tlustý …)

Takže netřeba se divit tomu, že tyto touhy máme. Je však čas přidat dva nové slova:

Rozmazlenost a zvyk

Tyto dvě věci spolu velmi úzce souvisí. Pojídání věcí, které jsou nezdravé (nebo přesněji – jedení v množství, které neprospívá) není nutnost. Mnoho obézních si myslí, že oni prostě MUSÍ sníst kilovou zmrzlinu na posezení. Že jinak se nedá, že jejich vůle by to nevydržela, že se nedokážou ovládnout. A podobné jiné výmluvy.

Ve skutečnosti jsou prostě jen rozmazlení. Postupem času si zvykli, že pokud si jejich vůle zaženou koláček, je její ihned vyhověno. Pokud si vůle zaženou řízek, dostane ho. Hned. Takový člověk si postupem času navykne, že se splní vše, co jen chce. Obžerství se stává standardem. Standard se stává návykem. Hody již nejsou událostí, ale běžným jevem.

Proč vzpomínám rozmazlenost? Protože o nic jiného vlastně nejde. Obézní člověk je rozmazlený. Lze jej rozmazlila matka, možná babička, možná manželka. Nebo se hýčká sám.

Rozmazlenost je stav, kdy si zvíře, zda člověk navyknout na příliš mazlivé zacházení. Pak ho už trvale vyžadují. Rozmazlené dítě je například zvyklé, že pokud chce koláček, okamžitě ho dostane. Pokud ne, dělá problémy a jinak vydírá, dokud se touha nesplní. Rozmazlený pes je zvyklý, že si může dělat co chce. Pokud mu nevyhovíte, repertoár je klasický – uražen, trucování, deprese. Rozmazlenost tedy je stavem, kdy si někdo postupně zvykne na něco, jako na standard. Pak to i očekává.

Rozmazlený člověk není zvyklý na odmítnutí – má snížený práh frustrace. Pokud běžnému člověku ukážete dort a nedáte mu, dohromady nic se nestane. Běžný člověk si sice dort dá rád, ale není to nutné, nemusí ji mít. Obézní člověk, který “je na sladkosti” však je zvyklý na to, že pokud uvidí, hned sní. V případě, že jíst nemůže, pociťuje to jako velmi intenzivní frustraci. Zažívá to, jak problém. Neuvědomí si, že jeho chtění je neúměrně vysoké, že je navyklý na blahobyt. Ale pokud mu jeho blahobyt odeberete, bude velmi trpět.

Ale proti zhýčkanosti se nedá bojovat příjemně a pohodlně. To asi tušíte. Luxus musí skončit.

Chování a trénink

To, jak se chováme je podmíněno mnoha věcmi, mimo jiné cvikem. Tak, jak se dá postupem času dostat do stavu, kdy člověk “musí mít svou dobošku”, dá se takové chování i odtrénovat.

Běžná reakce člověka na ohrožení je útok, nebo útěk. Trénovat však lze chování, kdy člověk bude v ohrožení jednat zcela jinak, než by mu veleli pudy. Například hasič vejde do hořícího domu, parašutista skočí z obrovské výšky.

Vůle je na začátku každého chování. Pokud člověk chce něco dosáhnout a ví jak, může změnit své chování. Postupně si na nové chování zvykne a po nějakém čase ho už možná ani neřídí vůlí – stalo se běžným standardem. Vše, s čím začínáme je těžké. Později, když si na to zvykneme, už to jde snadno.

Chcete-li začít jezdit na kole, na první pokus se unavíte už po pár minutách. Vaše jízda bude křivolaká, možná spadnete. Po čase se stanete zkušeným jezdcem. Pojedete rychle, rovně a vydržíte velmi dlouho.

Hned teď!

Problém obézních je, že oni chtějí svou dobrotu nyní. Hned!

Na tom je problémem to, že “nyní” je moment, který trvá po celý náš život, až do smrti. Pokud nyní chci koláček a dám si ho, už za pár chvil mohu zas něco chtít – nyní. Obézní člověk je zvyklý, že se mu téměř okamžitě plní všechny krátkodobé přání. Nepříjemné na tom je to, že radost (či užitek) z krátkodobých přání má velmi krátkou životnost. Pokud jsem si předevčírem dal celou čokoládu a “užil jsem si to”, už dnes z toho nemám vůbec nic. Kdybych nepsal článek, asi ani vzpomínku. Možná jen pár gramů na váze navíc. Na okamžitém plnění tužeb tedy je nevýhodné to, že vytvářejí bludný kruh. Člověk si zvykne, že pokud něco chce, hned se to plní. O to těžší si dokáže odmítnout o chvíli.

Ano, ale ne hned!

Pokud tedy chcete bojovat proti své obezitě, měli byste v první řadě zaútočit na to odporně rozmazlené děcko, které ve vás stále loudí zmrzlinu.

Povolte si sice zmrzlinu, ale ne hned.

Začněte trénovat, co dokážete vydržet. Pokud máte v lednici dobošku (k čertu, co tam hledá?) A máte na ni právě chuť – nedejte si ji. Vezměte ji do rukou, nebo se na ni podívejte a řekněte si: dokážu to vydržet alespoň 10 minut. A vydržte to. Nesnězte ji hned. Berte to, jak trénink. Trénink vůle, při kterém určitě občas selžete. Ale zkuste, kam se dá až jít. Pokud si o 10 minut na dobošku vzpomenete, položte si otázku: “Musím ji opravdu sníst teď? Jsem fakt tak hladový? Nevydržím bez té dobošky ještě chvíli? “. Je možné, že tímto systémem se vám podaří začít odkládat realizaci svých tužeb na později. Čím déle dokážete odolávat, tím lépe pro vás. A čím déle budete odolávat, tím běžnější pro vás začne být, že doboška se sice v ledničce nachází, ale už to není “příkaz” k sežrání.

Nacvičujte si odmítnutí dobrot. Trénujte svoji vůli odolat. Dejte si místo dobošky sklenici vody. Někdy to pěkně zaplní žaludek a zapomenete, že jste něco chtěli.

Oceňte se, projevte uznání sami sobě

Vždy, když se vám to podaří, nezapomeňte se v duchu ocenit. Nešetřete myšlenkami uznání, které adresujete sami sobě vždy, když překonáte svou touhu sníst něco nevhodné.

  • Dokázal jsem odolat.
  • Jsem fakt dobrý, zlepšuje se mi výdrž.
  • Ještě před měsícem bych byl selhal a nyní už 2 dny odolávám.
  • Ano, tu a tam ještě nevydržím, ale je to podstatně lepší.
  • Svůj oblíbený koláček jsem dokázal rozdat kolegům v práci a nedal jsem si ani jeden kousek. Jsem na sebe hrdý.
  • Těším se na to, jaký budu lehký. A budu, protože odolávám těžkým jídlům :-)

A podobně. Slova, vlastně myšlenky uznání si formulujte vždy, když něco dokážete. Pomohou vám budovat si sebevědomí. To potřebujete. Mnoho obézních totiž má pocit, že to nikdy nedokážou – odolat. A z takové poraženecké pózy (která může být jen výmluvou) se opravdu špatně startuje. Pokud tedy odoláte a nedáte si něco, co jste chtěli, zažijte si pocit uznání, vítězství a zadostiučinění. Vím, pro neobézních jsou to banality, nedat si něco. Ale byl jsem tlustý a vím, jak těžké je bojovat sám se sebou.

Je to boj dvou chtění proti sobě.

  1. Chci koláček. (Okamžitý cíl.)
  2. Chci zhubnout. (Dlouhodobý cíl.)

Chcete bojovat s obezitou? Nuž připravte se i na to, že to bude nepohodlné, namáhavé. Tak jako při cvičení v tělocvičně třeba investovat námahu, musíte se namáhat i při hubnutí. Cvičte si vůli.

Jak to dělám já? Třeba pokud chci čokoládu, tak ji sním. Ale nejednou na to čekám i několik dní. Vždy si řeknu “ano velmi chci tu čokoládu, ale musí to být okamžitě teď?”. A odpověď je zpravidla “ne, nemusí to být hned”. To, že jsem si nedal čokoládu je sice zklamání, ale je to poměrně malé zklamání. Ujde. Má však krátkou životnost. Co na tom, že mě předevčírem zamrzelo, že jsem si nedal čokoládu? Něco vydržím, neubude ze mě … vlastně ubývat! A věřte, že čím déle cvičím vůli, tím snadněji to už zvládám.

Obezita je často jen o nezdržanlivosti. Řekněte si ne. Je to těžké, vím. Ale ani 100 kilovou činku nezvednete na první pokus jednou rukou.

Pridajte komentár:

Napište váš komentář k článku...

Vyplňte ešte: