Můj příběh jak jsem zhubl

V roce 2014 mám 50 let, 82 kil a 192 centimetrů.

  • V roce 2003 jsem měl 115 kilo.
  • V roce 2004 jsem to srazil na 78 kilo.
  • V letech 2005 až 2006 jsem měl stabilních 80 kilo.
  • V roce 2007 jsem z neopatrnosti přibral až 8 kilo.
  • V roce 2008 jsem se jich zbavil.
  • V roce 2011 jsem rád, když váha ukáže 80 kilo. Je to trvalý boj, protože ona se občas vyšplhá i na 83.
  • V roce 2014 jsem oslavil (hmm …) padesátku a deset let od zhubnutí.

miro-vesely-hubnutí-jako-cs-2016

Zhubl jsem. To je fajn. Ale proč jsem vlastně přibral? Jak to, že jsem roky tlustí a nechal to zajít tak daleko? Jak je možné, že nikdo nemohl zasáhnout? Lékař, manželka, matka, rodinní příslušníci, přátelé? Byli bezmocní. Někteří mi i říkali, že tlustí a nesprávně se stravuji. Vysmál jsem je. Poví vám jak to bylo.

Velmi dlouhá léta jsem nedbal na stravu ani na to, co dělám. Žádný pohyb. Koláčky, hranolky, sladkosti. Tu a tam pivo. Pokud už, tak určitě ne jedno.

Věnoval jsem se recenzím digitálních fotoaparátů a raději jsem si fotieval jen tvář. Myslel jsem si, že na ní ty kila nevidět.

Pak jsem zhubl. K tomu se za chvíli dostanu.

Nejtěžší období však běží po zhubnutí. Vytrvat s cvičením, procházkami a rozumnou stravou není zrovna pohodlné.

Tu a tam výjimka a všechno se hned lepí na břicho. Ale zatím se mi daří. Nechci vám zastírat fakt, že udržet si získanou váhu je velmi obtížné. Všichni v okolí jedí “normální stravu” ;, vy musíte jíst přece jen něco jiného, než je běžné. Odměnou je přece jen méně húsenicovitý tvar těla. Lepší kondice. A tak budu dál bojovat za to, abych si udržoval váhu v mezích normálního BMI.

Jak jsem tedy dostával do formy? Jak to začalo?

Je to už dávno, když jsem poprvé před zrcadlem konstatoval, že mám tuším nějaké droboulinké břicho. Dobře si pamatuji, jak jsem palcem a ukazováčkem dokázal nahmatat vrstvičku tuku, a docela mě pobavilo, že tam vůbec něco takového mám. “To jako tlustý?” Pobavil jsem se. Vzpomínám si, že o pár let nato jsem dělal stejný hmat, ale nemohl jsem už použít palec a ukazováček, protože tuk se dal uchopit, pouze pokud jsem ho podebrat všemi prsty a palcem. “Fotrovatiem.” Řekl jsem při pohledu do zrcadla, a vůbec mě nenapadlo, že s věcí by bylo načase něco udělat. Břicho se mi zdálo normální. Hlavně mi bylo lhostejné. No ano, bylo tam trochu tuku. Bylo ho stále více. Říkal jsem si, “že až bude zle”, pak s tím něco udělám. Plynuly roky a živil jsem se prací, při které nebyl velmi čas přes den pravidelně jíst. Jedl jsem víc večer, přes den méně. Hluboko v noci jsem dělal razie do chladničky. Do zrcadla jsem se nedíval. Nač i?

Později jsem se začal zabývat počítači. V podstatě celý den nic namáhavé nedělám, živím se sezením na zadku. Uběhlo pár let. Už jsem nedokázal chytit prsty tuk na pupíku. Byl příliš velký. Bylo možné ho uchopit jen prsty a dlaněmi obou rukou. Už dávno jsem si při močení neviděl to, čím močím. Břicho bylo masivní. Později k tomu začali přibývat i nenápadně rostoucí tukové prsa. Mohl jsem mít hmotnost kolem 100 kilogramů a “i tehdy” mi často napadlo, že by se s tím mělo něco dělat. Vlastně, vzpomínám si, napadlo mi to každý den po sprchování. Tak plynuly měsíce. Něco by se mělo dělat, ale nedělalo “se” nic.

Když jsem měl 110 kilo, můj objem začali až nepříjemně často komentovat známí. Byly to žertovným tónem řečeno a velmi nežartovne myšleno poznámky jako “asi se ti daří velmi dobře”, “zdá se mi, že trpíš blahobytem” a podobně. Nebyly mi příjemné, protože byly hnusně pravdivé. Naoko jsem se před známými tvářil pobaveně a lhostejně. “U chlapa to přece nevadí”.

Co chce ten odporný chlap v zrcadle?

Čím více jsem postupně nabyl, tím méně mi záleželo na tom, jak vypadám a na tom, co si o mně myslí ostatní. Už dávno jsem chodil ve starých hadrech, běžně i do města. V rozkroku roztrhané, volné kalhoty. Hnusné, ale pohodlné tričko. Boty nikoho nezajímají. Vlasy? Komu by se o ně chtělo starat? Když se dívám na staré fotografie, zjišťuji, že stejně, jako jsem zanedbával zevnějšek, přestával jsem dbát i na to, jak se tvářím. Stále více fotografií odráželo emoce typu otrávenost, dejte mi pokoj, nemám chuť a jsem unavený. Byl jsem vyčerpaný. Držet ve vzduchu celý den 35 kilogramový špalek slaniny dá zabrat.

První pokusy zhubnout

Brzy jsem si uvědomil, že sám sebe nerad vidím na fotografiích. Když jsem měl 115 kilo, už jsem se nechtěl fotit. Pokud se dalo, zkoušel jsem při focení skrývat břicho pomocí zadržení dechu. Měl jsem pocit, že je vtažené. Každá další fotografie mi však dala jasnou odpověď na to, zda to pomáhá. Nepomáhá. 35 kilo slaniny navíc není možné ukrýt tím, že vydechnete ze sebe trochu vzduchu a zatáhnete břicho. Obezitu, kterou jsem trpěl, už bylo vidět nejen na postavě, ale i na obličeji. Čím je člověk tlustší, tím více se v obličeji podobá na jiných tučných.

Stále jsem si říkával, že by se s tím mělo něco začít dělat. Stále “se” nic dělat nezačalo. Pekelně se mi nechtělo něco měnit. Už jsem se i sám před sebou špatně cítil, že nejsem schopen začít. Stále jsem čekal a doufal, že najdu nějakou konkrétní dietu, která věc vyřeší za mě. Za celé období, kdy jsem postupně nabyl, jsem udělal několik směšných a neúspěšných pokusů o zhubnutí.

První pokus byl těsně po roce 1989. Po pádu železné opony se na trhu mimo jiné objevily i produkty teleshoppingu. Jeden z nich sliboval pouze tříminutové cvičení denně a velmi rychlý úbytek tukových buněk na břiše. Myšlenka se mi líbila. Proto jsem investoval poměrně vysokou částku do kousku plastu s gumou. Po třech týdnech jsem pozoroval výsledky. Opravdu jsem trochu zhubl a mohl jsem zatáhnout opasek až o dvě dírky dál než dříve. Cítil jsem se lépe a to se mi líbilo.

Bohužel, můj odpor k jakémukoliv tělesnému pohybu zajistil, že jsem na toto cvičící a mučící nářadí začal stále častěji zapomínat. Jednoho dne jsem si vzpomněl: “Aha, včera jsem necvičil.” Tak jsem na druhý den udělal dvě cvičení po sobě, abych výpadek nahradil. Třetího dne se mi znovu nechtělo cvičit, tak jsem si řekl, že čtvrtý den si opět dopřát dvě cvičení najednou, 6 minut zvládnu. Množství výjimek postupně přibývalo, až to dospělo tak daleko, že pokud bych chtěl kompenzovat promeškané dny, musel bych cvičit nepředstavitelných 20 či 30 minut v kuse! Fuj! Přátelé, tohle ne. O tom reklama nic neříkala. Tak slavný mučící nástroj putoval nejprve pod postel, pak na skříň a nakonec skončil za skříní.

Později jsem ho půjčil postupně několika známým, kteří si ho také chtěli koupit. Všichni mi ho s vděčností po pár dnech vrátili s tím, že je to přesně tak, jak říkám. Je naivní si myslet, že koupí nástroje za pár set korun přinutíte sami sebe překonat lenost. Lze tak na pár týdnů … To se týká i různých domácích rotopedů, orbitreki, stacionárních kol či stepperem. Dobrý kšeft pro prodejce. Přístroj se obvykle brzy změní na drahý a ne zrovna ideálně tvarovaný věšák.

Poté, co jsem v rámci snah o zhubnutí ještě více přibral, udělal jsem další zoufalý pokus. Tentokrát jsem zvolil techniku hladovky. Říkal jsem si: “Nějaký měsíc – dva to vydržím, shodím a pak pokračuji v původním životě.” Vydržel jsem pět dní. Poslední tři jsem lhal sám sebe a nebyla to už úplná hladovka. Tu a tam jsem snědl něco malé. Nepříjemným důsledkem bylo, že z pocitu trvalého hladu jsem měl zkaženou náladu. Byl jsem otrávený a zuřivý, na každý podnět jsem reagoval zlostně.

Všechny tyto problémy byly způsobeny jedinou věcí: nevěděl jsem o odtučňování absolutně nic. Chtěl jsem shodit co nejrychleji a bez námahy. Ať to stojí co chce, jen ať se nemusím věci dále věnovat. Co je horší: nevěděl jsem nic ani o stravování. Je paradoxem, že člověk v informačním období, kdy má přes internet k dispozici všechny informace dostupné několika kliknutími myší, zabývá se čímkoliv jiným, jen ne svým vlastním životem. Vůbec jsem netušil, co mám jíst a jaké má vlastně konkrétní jídlo účinky.

I můj poslední a zatím úspěšný pokus o zhubnutí začal doufáním v zázrak. Kdesi jsem se dočetl, že existují pilulky, které sníží pocit hladu. To se mi zalíbilo. Doufal jsem, že rozjedu další ze svých hladovky, které by vedly ke snížení množství přijímané stravy. Pošetile jsem se domníval, že poté, co zhubnu, budu moci vesele pokračovat v blahobytném gurmánstvím. Tehdy jsem ještě netušil, že hubnutí se mi podaří dotáhnout až do konce. Ani to, že budu hubnout přes rok a ne jen pár týdnů …

Tabletky opravdu “fungovaly”. Po pár týdnech jsem mohl konstatovat, že hubnu tempem skoro pět kilo měsíčně. Paráda! Po konzultaci s lékařem jsem v tom pokračoval. Když jsem zjistil, že jsem zhubl asi patnáct kilo, uznal jsem, že lehká existence se mi líbí více než existence těžká. Myslel jsem si: teď už mám “stažený žaludek”, i hmotnost je nižší. Mohu vysadit léky a už i bez nich budu jíst méně. Stačí si trochu dát pozor. To zvládnu levou zadní.

Lék jsem vysadil – ale co to? Hmotnost najednou přestala klesat. Dokonce začala dost rychle stoupat! Co s tím mám dělat? Znovu léky na pár týdnů, znovu hubnu. Po vysazení se úbytek hmotnosti znovu zastavil. Dnes se nad tím už jen pousmejem – naivně jsem si myslel, že léky mi sníží hmotnost a pak budu jíst “o trochu méně”. Po vysazení léků jsem “trochu méně” vydržel jíst vždy asi tak týden. Druhý týden jsem už jedl víc než dost. Zde výjimka, tam doboška, tyto lupínky zítra určitě vyhladovět – lhal jsem sám sebe. Jen během Vánoc 2003 jsem přibral pět kilo. Tehdy mi začalo být jasné, že toto není schůdná cesta. Léky jsou pomůcka, berlička, ale neřeší chybu v systému stravování, v myšlení. Hlavně však neřeknou, co člověk má dělat po zhubnutí, aby zas netloustl.

Začal jsem tušit, že se mi asi nepodaří zhubnout, aniž jsem o tom něco nevěděl. Právě to mě zachránilo. Koupil jsem si několik knih o hubnutí a stravování a začal jsem číst. Dupnout jsem z toho, co jsem se dozvěděl. Pokud zcela a trvale nezměním to, co denně jím, nemám žádnou šanci a moje obezita se vždy vrátí. Proto jsem s poslední, třetí várkou léků “proti hladu” už naložil jinak. Přešel jsem na běžnou racionální stravu. Začal jsem vážit jídlo, zapisovat. Učil jsem se pochopit, z jakých živin se skládá moje strava. No a respektovat zákonitosti, které jsem se naučil z knih. Začal jsem hubnout na velmi nízkém energetickém příjmu 5 500 kJ. To fungovalo, protože jsem necvičil.

První týden po vysazení léků – nic. Žádné zastavení úbytku hmotnosti! Druhý, třetí týden, stále v pohodě! Váha ukazuje stále méně a já vůbec nejsem hladový. Neuvěřitelné! Léky byly najednou zcela zbytečné.

Samozřejmě, měl jsem a stále mám chuť na dobré řízky (množné číslo zde není náhodou!), Či klobásy. Ale zároveň už nechci být tak nemožně tlustý. Nechci bojovat s problémem, jak si mám sám zavázat šňůrku na botě.

Jakmile jsem se dostal pod 90 kilo, začali mě oslovovat sousedé. Zjišťovali, jak se mi podařilo tak zhubnout a jakou konkrétní dietu používám. Některé sousedky měli v očích nevyslovenou naději, že řeknu něco, co bude připomínat zázrak. Doufali, že řeknu, “udělejte tohle a do zítra zhubnete 20 kilo”. Hned, jak jsem však řekl, že celý “zázrak” spočívá pouze v tom, že jím jinak, jejich naději v očích vyhasla. “Zas nic pro mě,” pomyslela si zřejmě souseda a zklamaně mě opouštěla. Ani jsem jí nestihl doříct, že slovem “jím jinak” myslím “sním mnohem více jídla, než předtím, ale jiné potraviny a proto nejsem hladový”.

V tomto období mi napadlo zveřejnit své zkušenosti na internetových stránkách. Stránka www.chudnutie-ako.sk má výborný ohlas. Desítky lidí díky ní zhubli. O své názory a zkušenosti se mnozí z nich dělí s těmi, co hubnout teprve začínají. Najdete je ve fóru na uvedeném webu. Občas se také setkáváme. Je motivující mluvit se s lidmi, kteří dokázali shodit desítky kil. Mnozí shodili “jen” kolem 10 kilo. Rekordéry jsou: muž – 55 kg, žena – 77 kg. Jsou to ohromující chvíle, kdy vám příjemná, štíhlá žena ukáže fotografii, na které je k nepoznání obrostlá slaninou.

Souvislosti, které jsem se zahanbením objevil až ve svých čtyřiceti letech, jsem měl vědět už na základní škole. Málokomu stačí poučky, že má jíst hodně zeleniny, méně sladkého, žádné továrně vyrobené sladkosti a bonbóny. Samotné zákazy, příkazy a doporučení nepomáhají. Ani ohrožení nemocemi či smrtí nejsou dlouhodobě účinné jako motiv, proč si upírat dobrou papu a hubnout …

Září 2004. Pokusil jsem se rekonstruovat polohu jako na obrázku vedle. Ještě tam sice nějaký tuk je, ale pokud se mi podaří udržet ho na této úrovni, budu spokojený. Nevýhodou je, že nyní jsou mi všechny šaty beznadějně velké.

Léto 2014 komentář: Ten zbývající tuk se mi vypálit nepodařilo. Daří se mi však udržovat jej na přijatelné úrovni.

Pridajte komentár:

Napište váš komentář k článku...

Vyplňte ešte: