Chuť na sladké? Zbavte se jí!

Máte rádi cukr? Tak to asi už víte, že odborníci na výživu před ním couvají jako upír před česnekem. Nejsou to však upíři, česnek doporučují. Takže jak je to s cukrem?

Jeho neblahý účinek na naše zdraví se neprojeví okamžitě. Spatříme ho až po letech nežádoucími tukovými polštáři na našem kdysi štíhlém těle, a jakoby to ještě nestačilo, nese vinu i na našem chrupu, neboť je příčinou zubního kazu. Navíc se rychle vstřebává a má tak schopnost ovlivnit i naši hormonální rovnováhu. Jeho častá konzumace se podepisuje na zvýšeném obsahu tuku v krvi a také na pasu. Cukr zhoršuje chování již u dětí. Je to skutečně rafinovaný nepřítel a to, že je rafinovaný, má dokonce napsáno i na obalu. Předmětem tohoto však článku nebude cukr, ale chuť na sladké a co s ní.

Ví to i potravinářský průmysl a na tomto faktu vydělává nemalé peníze. Sladká chuť je zárukou dobré prodejnosti jakéhokoliv výrobku. Dokonce i slaná jídla obohacené o sladkou chuť jsou často atraktivnější. Kde se však chuť na sladkosti vzala? Proč musíme obcházet v potravinách regály se sladkostmi obloukem a děti házejí do košíku všechny ty dobroty, co znají z televizní reklamy?

Proč nám sladké chutná?

Jsme tak naprogramování přírodou. Historie současného stravování je velmi krátká. Masové rozšíření cukru přišlo až v 20. století a je to skutečně krátká doba ve srovnání s miliony let evoluce a stravováním, které se v jednotlivých obdobích lišilo jen nepatrně. Zpravidla jsme byli blíže k nedostatku, než hojnosti. A přeplněné hypermarkety tu ještě před pár desítkami let také nebyly.

Jednou z výhod člověka oproti jiným pozemským tvorům byla i jeho “všežravosť”. To mu dovolilo žít na územích od tropů až po polární kruh. V každém podnebním pásmu našel potraviny, které mu dovolovaly přežít. Je však jedno, v jaké oblasti země člověk žije a čím se živí, všichni do jednoho mají něco společného. Jídlem, které má sladkou chuť, nepohrdne nikdo. Je to v nás hluboko naprogramované. Není ale divu. Sladkou chuť má už mateřské mléko.

Stačí se podívat na pravlast moderního člověka (Afriku) a zjistíme proč je tomu tak. Vypadá to, že ještě před naší “všežravosti” jsme byli zřejmě “plodožravci” a většina plodů má sladkou chuť. I anatomický pohled na náš trávicí systém nám napovídá, že je tomu tak. Velmi se liší od trávicí soustavy masožravců ale i býložravců.

Živočišný druh, z něhož se člověk vyvinul, se musel miliony let živit pojídáním ovoce a plodů. Dokonce pokud se na věc podíváme i jiným pohledem jako evolučním – křesťanským tak se nám tato teorie potvrdí. V bibli se píše, že Adam a Eva žili v ráji a živili se plody z rajské zahrady.

A tady je na místě se zamyslet. Ovoce má sladkou chuť a je to ta prapůvodní potravina, kterou jsme se kdysi asi živili. Jsme vybaveni přírodou nepoznat při pojídání sladkého střídmost. Mělo to tehdy své opodstatnění. U většiny plodonosných rostlin je úroda sezónní záležitost. Období nadbytku následovalo období nouze a jen tato nestřídmost zajistila nabrání dostatečných tukových zásob na období nedostatku.

Není sladké jako sladké

Sladké ovoce, které nám nabízí příroda, se velmi liší od sladkých pamlsků, kterými se stravujeme dnes.

I samotný cukr obsažený v ovoci je méně “nebezpečný”. V tomto případě navíc platí, že cukr v ovoci je jen jakýmsi “ochucovadlem” látek, které jsou velmi důležité pro naše tělo. Je to celý komplex vitamínů, minerálů a stopových prvků. I samotná vláknina obsažená v ovoci se postará o to, aby se cukry uvolňovaly postupně a tělo si je nestíhalo až tak snadno ukládat ve formě nadbytečné energie do tělesného tuku.

Pokud náš mozek dostane signál, že se v ústech nachází něco sladkého, tak bez ohledu na to, zda je člověk sytý nebo ne, mozek vyšle povel v pojídání pokračovat. Říkáme tomu mlsání. Náš mozek ještě nepochopil, že za posledních 100 let proběhla revoluce ve stravování a už dávno není jediným sladkým jídlem ovoce. Ani to, že nedostatek jídla je už dnes nepravděpodobný.

Je potťeba dobře znát svého nepřítele

S tím, že nám bude sladké vždy chutnat, se musíme smířit. Není to o tom, zda máme či nemáme pevnou vůli. Musíme se smířit i s tím, že nás naše tělo bude trápit chutí na sladké. Je to přirozené. Však téměř po celou historii člověka platilo, že sladké jídlo není jen energie, ale jsou to také vitamíny a ostatní látky nezbytné pro zdravý chod organismu.

Tělo má jednoduchou logiku. Když mu chybí nějaká živina, které se nachází v ovoci, vyšle signál sníst něco sladkého. V současnosti, kdy se používají v kuchyni koncentrované potraviny, zbavené většiny důležitých výživných látek, může vzniknout ďábelský začarovaný kruh. Nepřetržitá chuť mlsat. Proto je nejdůležitějším krokem, jako přemoci nepřítele (nepřítelem je chuť na sladké), návrat k původní na živiny bohaté stravě. A tedy k ovoci.

Jinými slovy: Máte chuť na dort? Nedejte si ho. Raději si dejte ananas nebo pomeranč.

Jistě, ovoce není tak “efektní” a tak sladké, jak uměle vyrobené sladkosti, ale o to méně škody napáchá.

Umělá sladidla nemusí být nejlepší řešení

Pokud slouží dočasně k ochucení nápojů nebo náhrada cukru při přechodu z nezdravé výživy na zdravou, tak mají nepochybně svůj význam. Určitě ale doporučuji raději použít stevii než cokoli jiného.

Ale není to vhodné trvalé řešení, které by se dalo při hubnutí v neomezené míře uplatňovat. Pokud se vám podaří i připravit nějaký chutný dezert se zdravých surovin a ochucený umělým sladidlem, tak se zapne v mozku stejný spouštěč nestřídmosti jako je tomu u “originálních” sladkostí. Tehdy sice nepřiberete z cukru, ale z jiných surovin použitých v receptu.

Skutečně je při hubnutí “dovoleno” ovoce?

V malém množství ano. Ve velkém množství se přibírá i z ovoce.

Malým množstvím rozumějte jeden, nebo dva kusy ovoce za den. Pokud si dáte například kilo banánů, 2 pomeranče a jedno jablko, je to energetický příjem okolo 5500 kJ, čili téměř půldenní dávka energie. Cukr se pak postará o to, že budete tak hladoví, že to nevydržíte a sníte i něco jiného. Ovoce (zejména banány) mají vyšší glykemický index. Proto ovoce ano, ale velmi opatrně. Mnohem lepším řešením je zvolit si zeleninu – energeticky je mnohem méně “náročná”, čili můžete jí sníst mnohem více, doporučuji okolo půl kila zeleniny denně.

Co tedy proti chuti na sladké?

Sytost. Ta zabírá spolehlivě. Dosáhnete ji spojením dvou faktorů:

  1. Ve stravě potřebujete mít správný obsah potřebných živin. Kdo si ubírá z příloh, nutí tak tělo, aby si vyhledávalo jiný zdroj energie. Proto při hubnutí potřebujete jíst správné množství jídla. 1.   To však nejsou zase nějak velké porce. Proto je tu druhý bod:
  2. Objemově musíte jíst hodně. K tomu slouží zelenina, která zvětší objem jídla. Tím, že se trávení zpomalí, vyřeší se problém s glykemickým indexem některých potravin a zároveň přestanete pociťovat hlad. To obvykle stačí, ale ve hře je ještě třetí faktor a to
  3. Jezení z nudy nebo z důvodu špatné / dobré nálady, na uklidnění, či potěchu. Nazývá se to i psychogenní jedení. I když jste sytí a najedení, pokud přijde kolegyně s větrníkem, dostanete na něj chuť. S tím se nedá nic dělat. Mnohem snadněji mu odoláte ve stavu sytosti. Ale nejlepší je nemít po ruce žádná lákadla.

Tímto systémem si tedy můžete připravit v životě půdu na to, abyste nemívaly různé návalové touhy po sladkostech.

Zažeňte chuť na sladké. Takto:

Chuť na sladké je častým problémem, který způsobuje, že hubnutí se nedaří. Pokud je chuť na sladké příliš silná, pak neodoláte a už mlsáte. Bohužel sladkosti jsou tou nejhorší volbou, pokud chcete dosáhnout hubnutí.

Touha po sladkostech vzniká v zásadě ze dvou příčin a s oběma umíme něco udělat.

  • Je to zvyk, mlsnost, rozmazlenost.
  • Je to hlad a hypoglykémie.

Do první kategorie touhy po sladkostech spadá většina z nás. Jednoduše se dá navyknout na to, že pokud mám chuť, dám si. To se stane takovým zvykem, že máme pocit, že jinak to už ani nemůže být.

Tuto touhu po sladkostech posiluje snadná dostupnost. V mnoha rodinách najdete na stole stále připravené misky s sušenkami, koláči či banány. Pokud chcete zhubnout, takové věci nesmíte.

Proti mlsnosti lze bojovat jen tvrdým zákazem.

  • Velice vám pomůže, pokud všechny dobroty zmizí z očí. Ukryjte je do ledničky. Nebo lépe – nekupovat, nepéct, necukrovat! Pokud nebudete vidět své lákadla, často si ani nevzpomenete, že máte chuť na sladké. A tak ani nebudete muset zahánět chuť na sladké.
  • Užitečné je nebýt hladovým. To se ale už jdeme přehoupnout k druhému důvodu chuti na sladké.

Druhý důvod touhy po sladkostech je hlad. Tento hlad může být způsoben různými příčinami.

  • Nepravidelné stravování. Nenajíte se ráno, oběd nestihnete a podvečer jste jako kombajn, který nabírá v obchodě do košíku všechny sladkosti, které by neměl. Za chvíli je zblajzne. Možná dokonce s klamným pocitem “vždyť po celodenní hladovce se výjimka snad smí”. Nesmí. Ta výjimka totiž putuje přímo do vašeho pupku.
  • Dieta. Mnoho žen se snaží zhubnout škrcením stravy. Pak jsou návaly touhy na sladké celkem zákonitým jevem, který způsobí, že nakonec mají stále větší břicho.
  • Tvrdý trénink. Příliš tvrdý trénink způsobí, že během cvičení dojde hodně krevního cukru. Výsledkem je hypoglykémie a s ní přicházející nekontrolovatelná žravost. Nával touhy na sladké může být podtržený nejednou až agresivními pocity a rizikem řádné hádky. Ano, všechno to dělá hypoglykémie.
  • Menses. Pokud máte příjem stravy nastaven na minimum toho, co se dá, během menses je spotřeba energie vyšší. Chcete-li proti tomu zasáhnout, musíte během menses jíst více. Dejte si tvaroh navíc, nebo tofu. To může zcela zrušit návaly touhy po sladkostech během menstruace. Mnoho žen to dělá naopak. Před menses jim stoupne váha, neboť jim tělo zadrželo vodu. Oni si však myslí, že přibírají, a proto ještě více přiškrtí jídlo. O to tvrdší chuť na sladkosti přijde. Možná i s agresivitou. Už víte proč. Neboť hypoglykémie. K tomu hormony a je špatně. Zbytečně.

Ať už je váš hlad způsoben jakkoli, výsledek je stejný. Dostavují se stavy “vlčího hladu” nebo neodolatelné touhy po sladkostech. Řešení je velmi jednoduché.

  1. Jezte často malé množství jídla se zeleninou.
  2. Sportujte v aerobním pásmu zatížení, ne více.
  3. Během menses mírně navyšte příjem jídla, přednostně bílkoviny.
  4. POTOM bude vaše touha na sladké snadno překonatelná i slabou vůlí.

Možná vám tento tip pomůže zhubnout. Potom budu rád. Do té doby čekám. :-)

Stop chuti na sladké

Chuť na sladké je velmi nepříjemný stav. Je to blízké drogové závislosti – víte, že byste neměli (kouřit, pít, píchnout) … … ale je zde touha. Ta trvá a válcuje vás. Neumíte odolat, a tak si něco dáte. Ale co potom? Chutnalo vám. A touha je zpět. Ještě!

Je jasné, že chuť na sladké není žádná drogově podmíněna věc – pokud bonbón nebude, nehrozí vám abstinenční syndrom. Ale pocit to bude nepříjemný hlavně v případě, že jste zvyklí ulevovat své touze.

Chuť na sladké jako zvyk

Právě zvyk je něco jako sval – opakováním sílí. Ale později už nebude chtít pustit. Proto cesta z tohoto kruhu ven je nepříjemná. Musíte se donutit nedat si nic. Vydržte to. Ten zvyk se stane zvykem nejíst sladkosti.

Možná však namítnete, že se vám těžko pěstuje zvyk, pokud stále selhává. Právě proto doporučuji, abyste ve svém životě zavedli pravidla, která vám sníží pravděpodobnost selhání.

  • Jezte pravidelně a často. To zmírní chuť na sladké.
  • Jezte jídla s nízkým glykemickým indexem. To sníží pozdější touhu po sladkostech.
  • Jezte hodně zeleniny. Ta vás nacpe. Sytý člověk neuvažuje o cukrovinkách.
  • Řádně se vyspěte a relaxujte. Svěží člověk odolá pokušení snáze, než vyčerpaný.
  • Nemějte po ruce žádné sladkosti.
  • Zajistěte si přísun radosti a zábavy jinou cestou, než jezením čokolády nebo bonbonů.

S pomocí takových pravidel se vám podaří velmi účinně potlačit touhu po sladkostech a mlsání. Je to ověřené. Samozřejmě, tu a tam možná selžete. No a co? Příště to bude zas lépe. Je v tom hodně zvyku a ten tvoříte vy. Pokud si zvyknete nemlsat sladkosti, časem na to i zapomenete

Při obezitě a nadváze je často ve hře mechanismus, který může být skrytý – alespoň na první pohled. Někdy jsme tlustí proto, že se chováme macešsky k vlastnímu tělu. V pozadí tohoto procesu však může stát nějaký problém, který se stravou nesouvisí. Strach, deprese, komplex méněcennosti, pocit nejistoty, obavy, úzkost … Podobné pocity nejednou stojí na začátku a člověk se naučí, že čokoládová tyčinka poskytne alespoň na chvíli určitou úlevu. Později se to stane zvykem. Možná máte pocit, že sladká jídla jsou “to jediné, co vám zbylo, tak mi neberte ještě to”.

Pokud však sladké pokušení je opravdu tak důležité ve vašem životě, tak ho možná nemáte plně pod kontrolou. Možná bychom mohli zvážit i paralelu se zvířaty. Pokud máme pejska, který otravuje, dokud nedostane sladkost, asi byste ho nazvali rozmazleným. I u člověka je to podobné. Chutná vám sladká chuť? Nemůžete si bez ní představit život? Pak tu mluvíme o těžké zhýčkanosti. Buď vám je dobře, nebo si chcete pocit dobrého vytvořit alespoň v ústech.

Jste rozmazlení?

Pokud máte pocit, že jste na sladkosti zvyklí ve smyslu rozmazlení, pak je cesta zpět značně nepříjemná. Vede přes půst. Půstem nemyslím hladovku. Spíše stav bez toho, co máte rádi.

Nic proti sladkým jídlům. Tu a tam se jíst mohou. Pokud ale máte nadváhu nebo obezitu, situace je jiná. V takovém případě sladkosti nepatří do vašich úst. Ani teď, ani v budoucnu. Jednoduše tyto radovánky si musíte odepřít. Jinak nejen že nezhubnete, ale pravděpodobně se vám průběžně bude zhoršovat zdravotní stav.

Vím, chuť na sladké budete mít navždy. Ale naučte se ji ovládnout. Tato chuť vám škodí.

Pridajte komentár:

Napište váš komentář k článku...

Vyplňte ešte: