Jak odmítnout opulentní oběd u rodičů?

Hubnete? Proto vám možná dělají vrásky na čele nedělní obědy u rodičů, kdy se stůl přímo prohýbá pod různými mastnými a sladkými dobrotami.

Nejíst znamená zranit, jíst znamená zpomalit tempo hubnutí.

Koho zklamat? Rodiče? Sebe?

Vyvolat scénu a konflikt při každém obědě? Přestat chodit k rodičům? Takovéto otázky si člověk často klade nechtěně…

Co s hostinami u rodičů?

Tímto fenoménem je postiženo hodně lidí, kteří hubnou. Nezdá se to, ale je to závažný problém, který může vést k přibírání a nebo k narušení vztahů. V horším případě k obojímu.

Příklad běžného vydatného oběda u nás, když jsem byl tlustý.

Snědl jsem mnohdy ještě víc, než je v následujícím seznámku:

Takový „obídek“ stačí přičíst k jakékoli snídani a večeři a redukční dieta je fuč. Jistě, jestliže člověk nemá s nadváhou problémy, takový oběd mu moc neublíží. Jestliže ale člověk hubne a chtěl by přijat denně kolem 5 500 kJ energie, dvojnásobek příjmu se projeví.

Co s tím? Právě zvoníte u vašich a čeká vás výkrmné odpoledne… Pak zbývá nasadit asertivní techniky komunikace a neustoupit. Matka musí pochopit, že to myslíte naprosto vážně. Je skoro jisté, že jí to bude trvat dlouho. Změna není lehká. Pro rodiče může být pohoštění i důležitým symbolem. Mohou jím chtít vyjádřit, jak moc vás mají rádi. V některých rodinách to nedokáží říci slovy a jen honosné nedělní obědy dávají tušit lásku.

Proto je to nelehké. Odmítáte vlastně projev lásky rodičů a nechcete se jich přitom dotknout. Zřejmě budete muset nějaký čas odmítat. Ale pozor! Asertivně, ne agresivně. Opakování je důležité, aby matka věděla, že jste její argument vnímali. Příklad:

• Matka: Konečně se dopekl ten koláč, co máš tak rád.
• Syn: Ach, ten bych si dal opravdu rád, ale množství energie z oběda už neumožní, abych si ho dopřál. Hubnu a to s sebou přináší i takováto nepříjemná omezení.. Tvůj koláč mám moc rád, ale teď si ho asi několik let nebudu moci dovolit.
• Matka: Ale já jsem ho upekla jen pro tebe. Snad ho alespoň ochutnáš.
• Syn: Vážím si toho, že jsi ho upekla pro mě, přímo cítím tu vůni, jak je skvělý. Rád bych jej ochutnal, ale později by mě to mrzelo. Obezita mě může zabít, a to jistě nikdo z nás nechce.
• Matka: No tak nedělej drahoty. Z jednoho kousku se ti nemůže nic stát.
• Syn: Možná se zdá, že pro jeden kousek mě nepřibude. Ale právě jeden kousek z tohoto koláče představuje skoro polovinu denní energie, jakou smím přijmout. Už na oběd jsem překročil…
• Matka: Tak si dej a později to vysportuješ.
• Syn: Ano, kdybych sportoval, neměl bych dnes tyto problémy, ale mě cvičení nebaví. Nechci kvůli dvacetisekundovému pochutnání několik hodin běhat a cvičit.
• Matka: Vypadáš hrozně pohuble. To je nezdravé, takhle rychle hubnout. Měl bys už přestat nebo dostaneš tuberkulózu.
• Syn: Ano, jsem teď chudší, ale věř mi, že se cítím lépe. Jsem obratnější. V noci se nepotím. Nejsem pořád zadýchaný. Stravuji se kvalitně a konzultoval jsem tu záležitost se svým lékařem. Naposled byl moc spokojený, jak se mi daří. Právě proto bych to nerad pokazil koláčem.

A tak dále. Při asertivní komunikaci je tedy důležité, abyste jednali s matkou co nejuctivěji, ale přitom naprosto nekompromisně trvali na svém. Musí jasně cítit, že ji (i koláč) uznáváte, vážíte si její námahy, ale přesto si z něj nedáte. Jestli polevíte jednou a koláč si dáte, příště bude naléhat déle a déle, protože bude vědět, že se sice zdráháte, ale je možné vás nakonec zlomit. Proto je dobré nepolevit. Jestli si míníte dát, dopředu oznamte, že si dáte třeba 40 gramový kousek a vyndejte miniaturní váhu. Alespoň bude veselo. Ale potom si už nepřidejte.

Nebude to pro nikoho lehké. Ona bude asi zklamaná („tak jsem se těšila, jak se konečně dobře najíš“) a vy budete mít chuť na zakázané ovoce…

Mně se v poslední době začíná při komunikaci s rodinou dařit ještě jiná technika – prostě oznámím, co bych v ten den chtěl jíst a kolik. A funguje to.

Naposled jsme měli slavnostní sešlost a jednoduše jsem se aktivně podílel na nákupu a „scénáři“. Koupili jsme lososy. Jsou to dražší ryby, které uznává i hospodyně ze staré školy (na svátky je třeba péct a smažit). I malý kousek zasytí. Jsou chutné. Udělají dojem. Obklopené zeleninou a trochou rýže nebo brambor představují akceptovatelný přísun energie. Pstruzi jsou také dobrým typem – každý dostane jednoho. Efektní, dobré, zdravé.

Proti původní dohodě se asi na stole objeví i dort nebo jiná sladkost. Tak to si jednoduše nedejte. V každé rodině to samozřejmě funguje trochu jinak, ale tenhle model není ojedinělý…

Jak řešíte podobné situace vy?